Proč někteří lidé „zkolabují“ po dvou hodinách běžného provozu… a co s tím dělat?
V posledních letech se čím dál víc mluví o neurodivergenci a o tom, jak odlišně mohou různí lidé zpracovávat podněty z okolí.
Přestože se to furt omílá, stále platí, že svět (pracovní prostředí, školní systém, běžná společenská očekávání) je primárně nastavený na jeden typ nervového systému. S tím se pořád nestalo vůbec nic.
Ten, kdo funguje jinak, se dřív nebo později setká s přetížením, i když dělá „všechno správně“.
To, čemu se běžně říká „nedostatek disciplíny“ nebo „přecitlivělost“, má často jiné vysvětlení… jde o to, jak nervový systém vyhodnocuje bezpečí a zátěž v prostředí.
Tenhle proces (odborně se mu říká neurocepce) probíhá u každého trochu jinak. U neurodivergentních lidí (ADHD, PAS, AuDHD a další profily) často s nižším prahem, kdy se běžný podnět stává zátěží.
Co z toho v praxi plyne?
Vypíchnu tu 3 oblasti, na které se ve své práci s klienty v posledních měsících nejčastěji zaměřujeme.
1) Energie a autonomní kapacita…
Množství zátěže, které nervový systém unese, než se přepne do obranné reakce, se u každého liší. Když někdo po dvou hodinách „normálního fungování“ potřebuje vypnout, není to selhání vůle… je to signál, že kapacita je vyčerpaná. Shutdown nebo meltdown přichází až tehdy, když regulace přišla pozdě. Cílem není naučit se vydržet víc, ale všímat si signálů těla dřív. V praxi to znamená dovolit si pauzu ve chvíli, kdy ji tělo signalizuje… ne až tehdy, když už je pozdě.
2) Senzorické prostředí…
Smyslové vnímání se u neurodivergentních profilů často liší nižším prahem habituace… tedy schopnosti „přivyknout si“ na podněty prostředí, jako je třeba hluk nebo světlo. Úpravy prostředí (sluchátka s ANC, brýle proti zářivkovému světlu, klidnější pracovní kout) nejsou rozmar. Jsou to nástroje, které snižují zátěž dřív, než přesáhne kapacitu systému. V praxi to znamená dovolit si tyhle úpravy použít i tam, kde na ně ostatní koukají skrz prsty… a vyprdnout se na to, co si kdo myslí… Jo, vím, že to je těžký!
3) Maskování a autenticita…
Dlouhodobé potlačování přirozených projevů kvůli sociální přijatelnosti (tzv. maskování) je spojené s vyšší mírou úzkosti a vyčerpání. Schopnost pojmenovat vlastní potřeby nahlas („potřebuju to písemně“, „teď s tebou o tom nemůžu mluvit“, „dneska si na práci potřebuju vzít sluchátka, tak nebudu moc vnímat, co tu probíráte“) není slabost, je to forma seberegulace. V praxi to znamená dovolit si tu potřebu vyslovit, i když se to zdá nepohodlné nebo „jiné“. A jo… i tohle je výzva, která se ale dá naučit.
Nepřizpůsobuj se světu, který nebyl stavěný pro tebe. Dovol si přizpůsobit si svět svým potřebám …ať už jde o pauzu, sluchátka, nebo větu vyslovenou nahlas. Ne jako omluvenku, ale jako základní balíček k přežití v téhle džungli.
