Tenhle text nemíří na konkrétní odborníky z řad pomáhajících profesí. Mluvím obecně o profesích, kde člověk druhého provází, podporuje nebo s ním spolupracuje v procesu změny. A je vlastně jedno, jestli tomu říkáme terapie, koučink, konzultace, mentoring nebo doprovázení.
Poslední dobou narážím pořád na stejnou věc… Lidé ke mě přijdou na úvodní setkání, nebo spolu už nějakou dobu pracujeme, a mezi řečí řeknou něco jako:
„Mám pocit, že ten minulý terapeut už byl na mě naštvaný, tak jsem přestal/a chodit.“
„Já se moc omlouvám, já jsem ten domácí úkol neudělal/a.“
„Já se stydím, protože jsem minule trochu zalhal/a, aby to nevypadalo blbě.“
„Já jsem to celé zkomplikoval/a, cítím se teď kvůli tomu blbě.“
„Asi jsem vás zklamal/a, protože mi to nejde tak rychle a dobře.“
A já u toho vždycky vnitřně zalapám po dechu… protože tohle je strašně častá a úplně zkreslená představa o naší práci… Že naproti vám sedí někdo, kdo si dělá čárky za splněné úkoly a potichu hodnotí, kdo je „hodný klient“ a kdo „zlobí“.
Jenže takhle kvalitní a profesionální provázení vůbec nevypadá… nebo teda vypadat nemá.
Pokud někdo pracuje v souladu s profesní etikou, má patřičnou odbornost, sebereflexi, supervizi a vnitřně zpracované vlastní věci, pak jeho úkolem není vás hodnotit, být na vás naštvaný, zklamaný nebo dokonce uražený.
Jeho úkolem je držet bezpečný, pevný a nehodnotící prostor pro váš proces.
A to je obrovský rozdíl.
Proto vám chci říct jednu zásadní věc… Úplně se vyprdněte na to, co si váš terapeut, kouč, mentor nebo průvodce jakýmkoliv jiným procesem myslí.
Celé to setkání je o vás, o vašem životě a o vašem procesu… který nemusí dávat smysl nikomu jinému než vám samotným.
Pokud by si o vás odborník myslel něco hodnotícího, pokud by se na vás zlobil nebo byl dotčený, že nepostupujete podle jeho představ, je to čistě jeho problém, ne váš… A rozhodně to z jeho strany není profesionální přístup.
Vy nenesete odpovědnost za jeho emoce ani za jeho ego… tady je spíš na místě zvážit změnu pomáhajícího profesionála než přemýšlet nad tím, co bylo „blbě“ z vaší strany.
Nepřicházíte podávat výkon pro člověka, který vás provází.
Nepřicházíte ho potěšit tím, že děláte lineární pokroky, krásně spolupracujete a poctivě plníte úkoly jako v kurzu angličtiny.
Přicházíte tam se svým životem. Se svým chaosem, se svými obranami, se svým vlastním tempem. Nekompromisně sami za sebe. Někdy i se svou nedůvěrou, vztekem nebo tichem…
A víte co?
To všechno je v pořádku a je to „materiál pro práci“.
Pokud by to profesionál bral jako osobní útok na sebe, překračuje hranice své role a profesní etiky.
Trochu vám poodhalím jak o tom přemýšlím při práci já…
Během procesu vůbec neuvažuji v kategoriích jako:
„To bylo dobře.“
„Tohle bylo špatně.“
„Tohle mě zklamalo.“
Moje nastavení je mnohem méně dramatické, zvídavé a plně přítomné.
Spíše si říkám:
„Aha. Tohle se právě děje.“
„Tohle je důležitá informace o klientově mapě světa… to si napíšu, abych nezapomněla.“
„Na co z toho je teď užitečné reagovat a co máme společně více prozkoumat až na to bude vhodná chvíle?“
Upřímně? Když klient něco neudělá, není to překážka naší spolupráce. Je to přímo jádro procesu, který mezi námi probíhá. Protože i to má obrovskou hodnotu. Vypovídá to o strachu, o aktuální kapacitě, o tlaku, o potřebě kontroly nebo prostě o aktuální únavě.
Změna zkrátka není lineární instagramový citát.
Někdy na úvodním setkání slyším: „Já jsem předchozí spolupráci ukončil/a, protože jsem měl/a pocit, že ten člověk se mnou nebyl spokojený.“
A pokaždé je mi hrozně líto, kolik lidí odešlo z procesu ne proto, že by nefungoval, ale protože měli pocit, že selhali před další autoritou.
To je obrovská škoda. Tohle totiž není soutěž o nejlépe spolupracujícího klienta měsíce.
Pokud máte vedle sebe odborníka, před kterým se bojíte otevřít, jednat na rovinu nebo mu něco říct, protože se podvědomě bojíte jeho reakce, pak to není ideální prostor pro vaši změnu.
Možná prostě potřebujete někoho jiného, s kým to budete mít jinak. S kým se nebudete muset hlídat… S kým můžete mluvit na rovinu, bez obalu, bez masky.
Samozřejmě, každý průvodce je pořád člověk… takže jasně, že ho může něco naštvat v běžném životě. Může být unavený nebo mít špatný den.
Profesionální etika (např. standardy ICF, podle kterých se řídíme my) však striktně vyžaduje umění oddělit své osobní emoce, ego a potřeby od prostoru, který patří výhradně klientovi.
Stejně jako vysokohorský průvodce neřeší, jestli ho unavený turista naštval tím, že se mu do kopce šlape těžko a soustavně nadává, ale soustředí se na to, jak ho bezpečně doprovodit.
Profesionál v pomáhajících profesích zkrátka pracuje s tím, co přinesete…
I když je to občas trochu zmatek.
I když je to odpor ke změně.
I když je to upřímné „já vlastně nevím co chci“.
I když se zaseknete na dohodnutých krocích.
I když máte pocit, že jste něco „pokazili“ (to slovo dávám záměrně do uvozovek, protože ho přinášejí klienti, ne my).
My tam nejsme od toho, abychom vás soudili, nebo abyste vy museli hlídat naše pohodlí.
Jsme tam proto, abychom vám pomohli uvidět, co se děje a podpořili vás v tom, kam se chcete posunout.
Bez masek, bez podřizování se autoritám a bez strachu ze zklamání.
Protože ve skutečnosti je to jenom o vás.
Každý lidský příběh je jedinečný a každý proces probíhá úplně jinak… přesně tak, jak zrovna v danou chvíli potřebujete vy.
Neexistuje žádný správný nebo špatný způsob, jak jít vstříc své změně. Neexistuje žádné selhání, ze kterého byste se museli zpovídat.
Váš proces je naprosto specifický, má své vlastní výzvy, svá vlastní jedinečná vítězství (která nemusí dávat smysl nikomu jinému než vám) i svůj vlastní čas.
Můžete si dovolit ten tlak pustit. Nemusíte nikoho oslňovat, nemusíte být „dokonalým klientem“.
Stačí, když budete sami sebou… se vším, co k vám zrovna teď patří.
A to je víc než dost
