Mít ADHD není „jen“ nějaká cool znějící diagnóza… Je to životní styl, který jste si nevybrali, ale musíte v něm hrát hlavní roli. A věřte mi… je to role oscarová, i když scénář obvykle ztratíte dřív, než dočtete první stránku… nebo na ní něco vylejete nebo si kus utrhnete na něco jiného…
ADHD patří mezi neurovývojové odlišnosti. To znamená, že nejde o nemoc, která by vznikla až v průběhu života nebo byla důsledkem výchovy. Souvisí s odlišným vývojem a fungováním mozkových systémů, které řídí pozornost, plánování, pracovní paměť a regulaci impulzů, tedy takzvané exekutivní funkce.
A teď realita, ne definice… Odborníci z celého světa sice hezky sepisují velmi rozmanité seznamy příznaků, ale v praxi to vypadá docela jednoduše…
Je to něco jako zvládnout každodenní povinnosti uprostřed Disneylandu, kde za tebou pořád někdo běhá a strká ti do ruky časově omezené (rozuměj na teď hned) volňásky na další a další atrakce.
Nebo si jen na pět minut sednout k jednomu e-mailu… O čtyři hodiny později víš všechno o životním cyklu mravenců, historii výroby kancelářských sponek a máš rozdělané tři nové projekty.
No a ten e-mail… ten tam samozřejmě pořád čeká.
Není to lenost… během té doby totiž neležíš a nečumíš do zdi (nebo na Netflix… celou dobu). ADHD není o nedostatku pozornosti, ale o tom, že ji mozek neumí dobře řídit.
Mozek neřídí prioritně to, co je důležité. Řídí to, co je v danou chvíli nejvíc zajímavé, nové nebo emočně nabité.
U dětí je to vidět nejlíp… „On mě vůbec neposlouchá!“ říká většina rodičům, když se s nimi potkávám na úvodní konzultaci.
A já to hned v úvodu rodičům vyvracím, protože to většinou není pravda… to dítě je často slyší až moc dobře.
Slyší rodiče, bzučení zářivky, pohyb ostatních lidí (i ve vedlejší místnosti), vlastní myšlenky, zvuky za oknem… a mozek se v tom snaží rozhodnout, co z toho je teď priorita.
Není to ignorace. Je to přetížení výběrem.
Zapomenutý úkol nebo ztracená tužka?
To není neúcta k věcem ani k lidem… To je daň za pracovní paměť a exekutivní řízení, které u ADHD často nedokáže stabilně udržet informaci, pokud není „držená“ pozorností, strukturou nebo vnější oporou.
A pak je tu ta slavná nepozornost. Ve škole to vypadá tak, že dítě sedí nad sešitem, ale ve skutečnosti běží vnitřní simultánní procesy. Myšlenky, obrazy, nápady, asociace. Mozek nepřestává pracovat… jen nemá jednu jasnou trajektorii.
A teď ta část, kterou ADHD komunita zná až moc dobře…
Neorganizovanost a neschopnost určit, co je vlastně důležité, jdou ruku v ruce… naplánujeme si deset věcí na dopoledne, abychom v poledne zjistili, že jsme dvě hodiny fascinovaně studovali historii výroby sponek na papír.
A víte co? Teď o tom víme úplně všechno. Včetně detailů, které nikdo nikdy nechtěl vědět… A šéf, ten debil, to odmítá ocenit.
A tady přichází jeden z největších paradoxů ADHD. Lidé si totiž často myslí, že ADHD znamená neschopnost soustředit se.
Jenže my se někdy soustředíme až moc. Tomu se říká hyperfokus.
Je to stav intenzivního ponoření do činnosti, která mozek zaujme natolik, že se výrazně oslabí vnímání času, potřeb těla i okolních povinností. Není to stabilní lepší koncentrace, ale spíš výkyv regulačního systému pozornosti.
Proto člověk s ADHD zapomene jíst, pít, spát, odpovídat na zprávy i odejít z projektu, který ho právě pohltil.
Když nás něco nezajímá, mozek se k tomu těžko aktivuje. Když nás něco zaujme, těžko se od toho odpojí.
ADHD je tedy problém řízení přepínání pozornosti, ne její absence. A právě proto to okolí tak mate.
Protože člověk, který včera osm hodin studoval, tvořil nebo analyzoval něco fascinujícího, dnes nedokáže odpovědět na jednoduchý e-mail.
Zvenku to vypadá jako neschopnost, lenost, prokrastinace… Uvnitř jako přetížení regulačního systému.
A do toho vstupuje ještě jedna důležitá rovina… ADHD není jen otázka neurobiologie. Je to také otázka regulace nervového systému v interakci s prostředím.
ADHD je stav, kde rané zkušenosti, stres a vztahové prostředí mohou ovlivňovat míru obtíží, se kterou člověk svůj nervový systém zvládá regulovat. Ne jako příčinu v jednoduchém slova smyslu, ale jako faktor, který formuje citlivost a zátěž.
Není to ale „jen výchovou“. Ani „jen mozkem“. Je to interakce nervového systému a prostředí.
A ano… znamená to i, že někde a s někým to prostě jde líp a jinde hůř. Třeba ve škole s učitelkou, která tlakuje a dítě soustavně frustruje, to najednou nejde vůbec, zatímco s jinou ano. A není to tím, že by se změnilo dítě…
No a pak je tu time management… pro mě sprosté slovo.
Mozek s ADHD totiž pracuje převážně ve dvou časových pásmech.
„Teď hned.“
A „někdy potom“.
Přičemž „někdy potom“ má velmi blízký vztah ke slovu „nikdy“, dokud nepřijde tlak termínu, který aktivuje krátkodobý výbuch výkonu.
Nízká frustrační tolerance a emoční reaktivita jsou pak další částí obrazu. Ne proto, že bychom byli přecitlivělí… Ale protože nervový systém často reaguje rychleji a intenzivněji na podněty i zátěž.
Jeden moment jste v pohodě. Druhý moment vás rozhodí věc, která by jindy prošla bez povšimnutí. A tohle není charakterová vada. Je to regulační profil nervové soustavy.
ADHD není lenost.
Není to nevychovanost.
Není to nedostatek snahy.
Naopak.
Většina lidí s ADHD tráví velkou část života tím, že se fakt hodně snaží fungovat v systému, který není nastavený pro jejich způsob fungování.
Genetika dává základ… ale prostředí, vztahy a zkušenosti rozhodují o tom, jak těžké to bude v každodenním životě.
A to je možná nejdůležitější část.
Protože ADHD není jen chaos. Je tam i extrémní kreativita, rychlé asociace, schopnost vidět souvislosti, které ostatním unikají a hluboké ponoření do věcí, které dávají smysl.
No a pak nás občas vidíte, jak něco hledáme…
Klíče.
Telefon.
Peněženku.
Brýle.
A někdy i myšlenku, proč jsme vlastně vstali z gauče…
Za tou chaotickou fasádou ale není rozbitý systém. Je tam jiný systém.
A kdyby mi ho dneska chtěl někdo vzít, tak ho nedám. Fakt.
I když jsem občas díky němu zmatená jak lesní včela, vlastně vůbec nevím, co bych si bez toho svého superprocesoru v hlavě počala.
Můj čas totiž plyne díky ADHD úplně jinak.
A i když to tak zvenku nemusí vypadat, když mám za zády deadline, můj mozek se umí přepnout do režimu, který je ultra výkonný… a v tu chvíli dokážu věci, o kterých si ostatní možná jen nechávají zdát.
V praxi to znamená, že práci, která jiným trvá deset hodin, zvládnu za necelé čtyři.
Což ovšem neznamená, že mám hromadu volného času… protože hyperfokus.
Takže místo „hotovo a odpočinek“ často přichází „hotovo a úplně jsem zapomněla, že existuje jídlo, voda a svět venku… a hele, já mám dítě…“.
Ale i tak… neměnila bych.
