Občas tu otázku slyšíme. Někdy přímo, někdy opatrněji zabalenu do zdvořilé pochvaly, která ale ve skutečnosti říká něco jiného: „Vy máte těch kurzů nějak hodně… a není to vlastně na škodu? Prý když člověk dělá hodně věcí, nedělá pak žádnou pořádně.“
Rozumíme té logice. V řadě oborů skutečně platí… zaměř se, drž se svého, jdi do hloubky a nerozptyluj se. A upřímně? Rádi tuhle otázku slyšíme. Kdo se ptá, přemýšlí. A kdo přemýšlí nad tím, koho si vybírá za průvodce, je přesně ten typ člověka, se kterým se nám pracuje nejlíp.
Ale zpátky k otázce.
Práce s lidmi není řemeslo, kde stačí jedna metoda a dost. A aby bylo jasno proč… pojďme se podívat třeba na to, jak by to vypadalo u opraváře.
Představte si, že přijde k vám domů s kufrem plným nářadí… kladivo, kleště, šroubovák, hasák, pilka, metr, vodováha… Celá výbava. A teď si představte, že by měl jen kladivo. Něco by s ním určitě zvládl… Hřebík by zatloukl. Možná by i ledacos nějak vyřešil. Ale zkuste s kladivem povolit šroub. Nebo jemně seřídit pant. Nebo opravit prasklou hadici. Nebo… a teď to přeháníme schválně… sestavit skříň ze švédského obchodu s nábytkářskými ambicemi. Dalo by se to asi nějak umlátit… ale citlivé, elegantní a rychlé řešení by to určitě nebylo.
Přesně takhle to máme s metodami a přístupy v naší práci. Nepoužíváme jen jednu metodu stoprocentně, nepřijímáme žádný přístup jako dogma, nejsme věrní jedné škole, nenosíme její vlajku a nehádáme se na konferencích, čí přístup je nejlepší. Jsou to pro nás všechno nástroje… precizní, prověřené, respektované. Ale pořád jen nástroje. Nic víc. A nic míň.
Přicházejí za námi rodiny, děti, dospívající, dospělí a každý z nich je jiný svět. Každý s jiným příběhem, jinou citlivostí, jinou zkušeností, jinou odolností. Každý s jiným tím, co ho v životě formovalo, co ho bolí, co ho blokuje a co ho naopak pohání. To, co jednomu otevře dveře, může druhého zavřít. Co jednomu přinese úlevu, druhého zahltí. Co funguje v pondělí, nemusí fungovat v pátek. A co funguje u Martina, nemusí fungovat u mě… ani my dva nejsme z jednoho těsta, takže to víme z vlastní zkušenosti.
Kdybychom pracovali jen jedním způsobem, nebyli bychom průvodci… byli bychom opraváři s kladivem. Přijdeme, poboucháme, přetvarujeme, porovnáme, hotovo, další. Jenže naše práce není o přetvarování člověka. Není o tom přijít s hotovým plánem a nabouchat klienta do vyhovující formičky. Je o porozumění. O skutečném zastavení se a naslouchání. O společném hledání cesty, která sedí právě jemu… jeho tělu, jeho historii, jeho tempu, jeho světu. A k tomu potřebujeme víc než jen jedno kladivo.
Možná to zvenku vypadá jako sbírání certifikátů… a přiznáme se, že naše police s knihami a složky s lejstry svědčícími o absolvování všech těch vzdělávacích programů mají svůj nezaměnitelný charakter. Kdybychom je skládali na sebe, pravděpodobně bychom dosáhli na poměrně slušnou výšku. Ale ve skutečnosti za tím stojí něco jiného než touha po papírech. Každé vzdělávání přináší další úhel pohledu. Další klíč, díky kterému rozumíme tomu, co se před námi děje. Další možnost, jak reagovat přesněji, citlivěji, ve správný čas a správným způsobem. Protože někdy je potřeba mluvit. Někdy mlčet. Někdy nabídnout strukturu a někdy ji naopak rozbořit a dát prostor chaosu, který si sám najde tvar.
A ano… občas přijde klient a my si v duchu řekneme:tady je slepé místo, tady potřebujeme víc pochopit, než půjdeme dál. A to pro nás není slabost. To je odpovědnost. Raději si přiznáme, že něco potřebujeme doplnit, než abychom se tvářili, že víme všechno. V doprovázení totiž není místo pro ego.
A tady přiznáváme, že u nás hraje roli i to, že to máme jinak. A s tím přichází neovladatelná touha jít do hloubky, rozebrat fakta na prvočinitele, pochopit vnitřní logiku, provázanost, smysl. Proč to funguje. Jak to funguje. Co se děje pod povrchem. Když si já osobně mám vybrat mezi beletrií a odbornou knihou, ta druhá vítězí skoro pokaždé. Dobře… v posledních 3 letech vždy. Včetně dovolené. Ne proto, že neumím odpočívat, ale proto, že mě odborná kniha prostě pohltí víc než román… kde mě téměř vždycky otráví ten konec, který bych si představovala jinak.
Takže ne… nejsme od všeho trochu. Nejsme ti, kdo povrchně ochutnali desítky přístupů a z každého si odnesli jeden citát. Jsme průvodci, kteří si do batohu přibalili víc nástrojů, které umíme skvěle používat, abychom v pravý moment mohli vytáhnout ten jeden, který sedí tomu, koho máme vedle sebe. Právě teď. Právě v téhle chvíli jeho příběhu.
A možná je nakonec nejdůležitější otázka úplně jiná. Ne kolik metod známe… Ale jestli umíme poznat, kterou právě teď nepoužít. Ale to je zase trochu jiný příběh.
