Už jsem vám řekla, že to mám jinak…
Dneska vám povím, co to vlastně znamená. A proč to není to, co si většina lidí myslí.
„Naše/tohle dítě trpí poruchou autistického spektra/ADHD.“ Kolikrát jsem tohle už od rodičů nebo učitelů slyšela? Nespočetněkrát… je to taková standardní věta.
A pokaždé odpovídám: „A jste si tím jistí? Protože já jsem neurodivergentní, mám AuDHD* a vůbec si nepřipadám, že tím jakkoliv TRPÍM.“
Jen teda lidi kolem mě jsou z toho občas trošku nakřivo. Ale to není můj problém, že jo… K tomuhle tématu se ještě někdy vrátíme, protože jsem si jistá, že fakt, že to není můj problém, bude neurodivergentní člověk a neurotypik vnímat úplně jinak (ale to až někdy jindy, teď to sem úplně nepatří).
(*AuDHD = kombinace poruchy autistického spektra a ADHD. Mozek, který současně potřebuje řád a chaos, předvídatelnost a spontánnost, ticho a stimulaci. Je to jako mít v hlavě dva protichůdné programy běžící najednou. Zábavné? Občas. Vyčerpávající? Často… Ale rozhodně to není něco, čím bych trpěla.)
Je to zvláštní… Pořád dokola se setkávám s představou, že když někdo vnímá svět jinak, musí to být automaticky špatně. Jako by existoval jen jeden správný způsob, jak být člověkem.
A když se od něj odchýlíte, je to hned diagnóza, problém, něco, co je potřeba nějak napravit, předělat a zformovat podle norem společnosti.
Jenomže… já nejsem porouchaná verze běžného člověka.
Já jsem zjednodušeně „jiný druh“.
A rozhodně netrpím tím, že jsem jiná… pokud bych chtěla žít v roli oběti a něčím trpět, trpěla bych tím, jak funguje běžný svět a jak není vůbec tolerantní a respektující k jinakostem… ale ne mojí jinakostí.
Jistě, můj mozek má svůj vlastní operační systém. Ne všechna prostředí jsou pro mě uživatelsky přívětivá. Občas mi lidé připadají jako špatně napsaný software (a někdy spíš jako špatný vtip)… mluví v hádankách, říkají něco jiného, než myslí, a očekávají, že to všichni pochopí a spousta dalších divností, které neurodivergentní lidi běžně nedělají. A někdy mě taky rozhodí, když mi někdo přesune věci z levé strany stolu doprava…
Ale to není utrpení.
To je prostě jen jiný způsob existence, který může být poněkud více stresující a vyčerpávající… to nepopírám…
A víte, co je na tom nejvtipnější?
Že nebýt téhle své „nenormálnosti“, nikdy bych se nedostala tam, kde jsem.
Nikdy bych nedělala práci, kterou dělám.
Nikdy bych neměla schopnost pozorovat svět s takovou precizností, vidět vzorce, souvislosti a obrovské myšlenkové mapy, cítit, když něco nesedí, chápat děti a dospělé, kteří si připadají, že nezapadají a neuměla bych je provázet na jejich cestě.
Můj mozek nabízí něco úžasného… schopnost se neztratit ve vnějším chaosu a vidět věci, které by pro většinu ostatních zůstaly skryté.
A stejně tak, jako by neurotypik nechtěl mozek autisty/ADHĎáka, já bych nechtěla mozek normálního člověka. Myslím, že bych to nedala…
Jak bych proboha žila, kdybych neměla 300 myšlenek v jedné sekundě? Jak bych dokázala zvládnout všechno to, co zvládám?!
A ano, jasně, nebudu lhát… občas to všechno stojí za ho*no.
Některé libůstky AuDHD bych si klidně odpustila… a to zejména proto, že se to nedá vypnout… NIKDY!
A jo, můj život ve světě neurotypiků je v mnoha ohledech o hodně složitější.
Ale tak nějak mám pocit, že každej si něco nese… nebo neurotypici snad nemají svoje sra*ky a dny na ho*no?
Mají… jen vypadají jinak.
A pořád platí: Netrpím!
Co bych si přála, aby se lidi naučili?
Že zásadní při výchově i terapii je podpora. Ne „řešení“, ne snaha „napravit“ nebo „předělat“.
Neurodivergentní děti nepotřebují, aby z nich někdo udělal ideální verzi, která bude vyhovovat běžné populaci…
Potřebují vyrůst v dospělé, kteří se sebou budou umět žít.
Kteří znají své silné i slabé stránky, vědí, co jim pomáhá a co je přetěžuje, a umí se ve světě vytvořeném neurotypiky pohybovat tak, aby jim v něm bylo dobře.
A to je sakra rozdíl.
Takže až se mě zase někdo zeptá, jestli trpím tím, že jsem jiná, odpovím stejně jako vždycky: „Ne, netrpím. Ale děkuju za optání.“
Když mám drzý den, tak mu otázku oplatím tím, že se ho zeptám, jak jemu se žije s podprůměrným operačním systémem místo mozku… což je můj způsob edukace v oblasti dementních dotazů level 1. Vždycky to spustí dávku sebereflexe.
…ale to dělám jen s arogantními jedinci, kteří mají pocit, že budou dominovat nad slabou ženou. Oni totiž vůbec netuší, že na světě existuje něco jako PDA* a že to sice po většinu času už ve svém věku umím ovládat, ale v určité chvíli je to jako protřepaná lahev šampusu.
(PDA… já osobně tomu říkám Pekelná Dávka Anarchie, ale odborné vysvětlení = Pathological Demand Avoidance, neboli patologické vyhýbání se požadavkům. V praxi to znamená, že když na mě někdo tlačí, snaží se mě ovládat nebo mi něco nařizovat, můj mozek automaticky spustí vlnu brutálního odporu – jako fakt na úrovni patologie, ne postavení si hlavy a dělání něčeho „na truc“). A čím víc někdo tlačí, tím víc se bráním… protože proč ne… a navíc to je zábava. Nicméně v základu je to obranný mechanismus… který po letech umím do značné míry ovládat… ale jen když jsem v pohodě. Když jsem unavená, hladová, přetížená… šampus.)
Proto vzniká mám to jinak… projekt navazující na Centrum komplexní péče MANNAZ. Po 10 letech našeho fungování na poli péče o děti, dospívající a dospělé s neurovývojovými poruchami to chtělo upgrade.
Chceme vytvořit místo pro všechny, kdo to taky mají jinak.
Pro vás, kteří hledáte sílu v tom být konečně sami sebou.
Pro rodiče, jejichž děti „to mají jinak“… a oni to chtějí pochopit.
Pro profesionály, kteří cítí, že svoji práci potřebují dělat jinak… protože jejich klienti to prostě mají jinak.
Najděte sílu. Najděte cestu. Najděte sebe.
Protože „jinak“ není chyba.
Je to jedinečná cesta ke spokojenému životu 🤍
